Sladká růžičko, milovaný mazlíčku,
pousměj se maličko, chci ti dát hubičku.
Každý večer tajně vyznávám ti lásku,
ale tvá fotka mlčí, je bez hlásku,
chtěl bych slyšet tvá slova hřejivá,
po kterých se mi v hlavě zatmívá.
Není důležité, jestli je dnes zvláštní den,
já tě miluji stále bezhlavě a bláznivě
a není to jen sen.
Do dlaně Ti píšu prstem dva řádky,
jenom pár slov, co nikdy nevezmu zpátky,
že chci být s Tebou do konce světa,
na nejdelší román stačí jen jedna věta…
Která je nejhezčí z hvězd?
Kolik je v životě cest?
Co je to vlastně ten osud?
To neznal jsem až dosud.
Teď už vím, že ty jsi ta nejkrásnější hvězda,
moje jediná životní cesta
a osud je, že jsme se potkali
a naše srdce i duše se setkaly
S tvou něžnou pusou na čelo
podzimu se nás zželelo
a listí spadlé na stráni
nám léto z parků vyhání
Však v srdci slunce nehasne
a city, které nejasně
nám v létě daly výhybku
teď splynou v jednom polibku
Tak po dešti se barví duha
a já s úsměvem dobrodruha
čekám tě zase na perónu
pro jednu jízdu – tam a spolu
Chci tvoji vůni v koupelně
chci tebe kolem mého těla
chci naše hvězdy na seně
chci všechno,
co jsem vždycky chtěla
Chci domov blízko u lesa
a branku štěstím malovanou
chci sen, s nímž srdce zaplesá
chci postel láskou rozestlanou
Chci modrooké malé jmění
to nejlepší, co zbyde z nás
chci povídat mu do setmění
že nejhezčím je ze všech krás
A chci tvé vrásky rety slíbat
a zůstat s tebou napořád
a srdce tvoje v mém si hlídat
a žít jen z tvého „mám tě rád“
Miluju Tě,
jen Ty jsi láska má,
tak něžná, vzrušující,
jediná.
Miluju Tě stále víc,
každý den toužím stokrát to říct,
že jen s Tebou lásku prožívám
a s Tvým jménem na rtech
vstávám i usínám.
Miluji Tě,
tak nenechávej mne už samotnou,
přijď a do svých dlaní vezmi ruku mou.
Bez Tebe se mé srdce souží,
zašeptám ti do ouška, po čem toužím
a jak moc Tě miluji…
Děkuji tobě, lásko, že jsem pro tebe žil.
Na tvých křídlech nechal se nést, když jsem o tobě snil.
Jak moc samotou se trápil, po tobě jen toužil.
Ve svých snech tě dlouze líbal a něžně hladil.
Děkuji životu, že jsem tvou krásu aspoň na chvíli spatřil.
Na kolenou klečel a hlavu svou v pokoře sklonil.
K tobě se modlil a víc než v Boha tvému úsměvu věřil.
Byl jako slunce, co mě hřál, když v duši mé zářil.
Děkuji tvým hlubokým očím, jejich pohled jsem miloval.
Jak jsou upřímné, když do nich jsem se koukal.
Ten hluboký pohled plný citů v nich rozpoznal.
Plamínky vášně a slzičky štěstí, když jsem tě líbal.
Děkuji tvým rtům, vždyť svými jsem se jich dotýkal.
Jak byly sladké, na jejich chuť na jazyku jen vzpomínal.
Ty dva plátky růže rudé, jejich křehkost dobře poznal.
Jejich střípky, co bolí, navždy do duše své jsem uschoval.
Děkuji větru, co ve tvých hedvábných vlasech vál.
Jsou jako hříva vraníků, co znají jen nekonečnou plání cval.
Pevné a lesklé, na jejich záři se jen v údivu zasněně díval.
Jejich jemnost na prstech cítil, když jsem se jich dlaní něžně dotýkal.
Děkuji přírodě, vždyť stvořila tvou ryzí krásu.
Jak je čistá a já v ní našel svou víru i spásu.
Její dokonalosti se klaním ve svém údivu i úžasu.
Jako obraz na zdi ji ve své paměti navždy ponesu.
Děkuji osudu, můj plamen života pro tebe hořel.
V srdci mě hřál ten plamínek svou silou, co v sobě měl.
Jak dlouho plápolal, zvuk jeho tepla ve mně zněl.
Pocitem štěstí mě naplnil a já to v té chvíli nevěděl.
Děkuji, to slovo moudrostí věků, jako symfonie zní.
V pokoře před tou krásou, co její noty poslouchám, mé tělo se sklání.
Mysl čas nevnímá, chce snít a zná jen to své trápení.
Děkuji, má lásko, člověk svůj osud sám nezmění.
V slzičkách nostalgie ve svých snech mé myšlenky vzpomínají.
Jen tobě a tvé kráse, má lásko, tiše šeptám, hlasem zastřeným děkuji.
Já znám dívku jednu, co pro mě moc znamená.
Já znám dívku jednu, nebo se mi jen ve snech zdá?
Ne! Je skutečná, krásná, oči jako diamant co září.
Kůže jako pavučina hebká, je mým letním dnem v kalendáři.
Já znám dívku jednu, v jejíž náruči chci dál snít.
Je vločkou sněhu v lednu, již ve své srdce nechám vpít.
Je nekonečným mořem, co rozlévá se mi v duši.
Je mému srdci motorem, je zlatým šípem v amorově kuši.
Já znám dívku jednu, jen nevím jak jí to říci mám.
Že se bez ní ani nehnu, že své srdce jí na dlaň dám.
Že je tím co tvoří růži, jejíž trny hladí mou tvář.