Když bylo dobře mamince,
bylo i pěkně v našem bytě.
Hmoždíř, který stál na skřínce,
zatřpytil se okamžitě
skla oken, po nichž před chvilkou
plakalo ještě bílé jíní,
svítila opět po kuchyni,
kde vonělo to vanilkou.
Když zpívala, hned vesele
spustili ptáci před okny nám.
Měla-li mráček na čele,
odletěli hned ptáci jinam.
Zmlkli jsme rázem, ztichl smích.
I černé kotě, které tlapkou
pohrávalo si se skořápkou,
dívalo se jí po očích.
Když padala již únavou
a večer spát nás odnášela,
tou rukou drsnou od popela
stlala nám měkce pod hlavou.
V hořáku ještě přede plyn
a nad pelestí přechází nám,
podobaje se pavučinám,
velikánský stín maminčin.
Dnes už tak šťastně neusínám.
Pracoval vždy do únavy,
klidu sobě nedopřál.
Srdce jeho zlaté bylo,
každému jen blaho přál.
Za vše dobré, co vykonal,
tichý spánek buď mu přán.
Jediná na světě, kdo by ji neměl rád,
jež umí odpouštět a tolik milovat!
Která vždy potěší, tak měkce pohladí,
jediná na světě, jež nikdy nezradí.
Na ni mi zůstane nejhezčí vzpomínka.
Ta bytost nejdražší, to byla maminka.
Až umřu, nic na tomto světě
se nestane a nezmění,
jen srdcí několik se zachvěje
v rose jak k ránu květiny.
Dotlouklo srdce Tvé znavené,
uhasl oka svit,
budiž Ti, drahý tatínku,
za všechno vřelý dík.
Jak tiše žila, tak tiše odešla,
skromná ve svém životě,
velká ve své lásce a dobrotě.
Když umře tatínek, slunéčko zajde,
v srdci nám zůstane smutek a chlad.
V tom širém světě sotva se najde,
kdo by jak tatínek uměl mít rád.
Maminko drahá, za všechnu starost,
za všechnu Tvoji práci,
za každičký dech,
jenž patřil jen nám nocí a dnem,
nechť Tě Bůh odmění klidným
a krásným snem.
Největší láska na světě umírá,
když oko matčino se navždy zavírá.
Ztichlo navždy srdce zlaté,
zhasl na Tvých očích svit,
těžko se nám bude tady,
bez Tebe, maminko, žít…
Naše srdce bolem pláče,
v smutné chvíli tiše lká,
víc již není mezi námi,
drahá duše tatínka…
Není smrti tam,
kde byl život vyplněn prací,
láskou a obětavostí.
Odešels, táto, bez slůvka rozloučení,
tak náhle, že těžko k uvěření.
V životě se loučíme mnohokrát,
s maminkou jen jednou,
i kdybychom své oči vyplakali,
její zpět se neohlédnou.
Proč Tvé srdce věrné, které lásky moře krylo, proč náhle ztichlo, proč se zastavilo.
Tolik jsi miloval život a s námi chtěl jsi být, ale osud byl tak krutý a nenechal Tě žít.
Utichlo srdce znavené,
nebylo z ocele, nebylo z kamene.
Utichlo a šlo spát,
budeme na něj věčně vzpomínat.
Kdo ho/ji znal, měl ho/ji rád,
uměl(a) pomoci, potěšit i rozesmát.
Takoví lidé by neměli umírat.
Těžko se s Tebou loučí,
těžké je bez Tebe žít,
láska však smrtí nekončí,
v srdci Tě stále budeme mít.
Utichlo srdce Tvé šlechetné bytosti,
jež pro nás nejdražším pokladem byla,
nás jsi tu zanechal v zármutku bolesti
jen vděčná vzpomínka, tatínku drahý,
na Tvoji lásku jak drahokam zbyla.
Jak sluneční jas a hvězdy svit,
tak čistá Tvá duše, maminko byla,
za Tvoji lásku přejeme Ti boží klid,
ve chvíli, kdy jsi nás opustila…
Zhasly oči plné lásky,
naší drahé maminky,
nezhasnou však nikdy na ni
v srdcích naše vzpomínky.
Za laskavé srdce mateřské
na světě náhrady není,
a proto je tolik bolestné
s maminkou rozloučení.
Maminky neumírají jenom usínají,
aby se každého jitra probudily
v myšlenkách svých dětí.
Živote, živote, kouzlo tvé uvadlo,
nad mojí mladostí sluníčko zapadlo.
Já chtěl jsem žít, já chtěl se smát,
já chtěl jsem síly své do práce dát,
v rodinném kruhu si s dětmi hrát,
musel jsem zemřít,
ač byl jsem tak mlád.
Předobré srdce na světě jsme měli,
jež dovedlo nás milovat,
kdybychom láskou vzbuditi je chtěli,
neozve se nám vícekrát,
umlklo, ztichlo, šlo již spát.
Odcházím za světlem,
kde v dálce splynu s ním.
Těm, které miluji,
na cestu posvítím.